Specifické těžkosti studentů této skupiny v online výuce/při distančním vzdělávání

Prototypicky neslyšící student

Originalita každého neslyšícího studenta a z ní vyplývající originální specifické potřeby, jež byly načrtnuty v kapitole Popis skupiny, základní terminologie, dopady do vzdělávání, se dále snoubí s originalitou každé vyučovací jednotky.

Svou roli hraje osobnost vyučujícího (týmu vyučujících), téma výuky (a šířeji studovaný obor), délka a organizace vyučovací jednotky, její cíle a pedagogické přístupy a metody uplatňované k jejich dosažení, zapojení informačních a komunikačních technologií (ICT), internetové připojení, spolužáci a příp. další přítomné osoby (každá zvlášť i jako jeden sociální celek), denní doba (a s ní spojená příp. únava) aj. Z těchto důvodů nelze sestavit univerzální přehled potenciálních těžkostí, s nimiž se můžeme při distanční výuce, jíž se účastní také neslyšící studenti, setkat.

Pokud víme, že do naší distanční výuky bude zapojen neslyšící student, je vždy nutno vzít v potaz následující skutečnosti a organizaci výuky jim přizpůsobit:

  •   Vycházíme z toho, co platí pro prezenční výuku neslyšících studentů (viz užitečné odkazy na konci této kapitoly). Proto je prvotní důkladně se seznámit s funkční diagnostikou a následně se příp. poradit s pracovníky univerzitních odborných pracovišťa dalšími specialisty, příp. se samotným neslyšícím studentem (více v kapitolách :
  •   Neslyšící studenti vnímají vše okolo sebe zejména/výhradně zrakem: Většinou nemohou zapojit zároveň zrak a sluch, jak to běžně dělají lidé (vyučující, spolužáci…), kteří dobře slyší a vidí. Pokud zrak a sluch souběžně zapojit mohou, sluchové vnímání nikdy není zcela identické jako u ostatních studentů, a navíc spotřebovává velké množství energie a pozornosti neslyšícího studenta.
  •   Měli bychom vždy zajistit, aby neslyšící studenti mohli vnímat vše, co ve výuce probíhá, všemu rozuměli a zároveň aby se mohli plnohodnotně zapojit do všech aktivit spojených se studiem.
  •   Organizace výuky by měla být přehledná, aby se v ní neslyšící studenti dobře orientovali. To se netýká pouze výuky realizované formou videokonferencí, chatů aj. probíhajících v reálném čase, ale také všech výukových aktivit, tzn. i těch, které probíhají asynchronně a nejsou v daném čase přímo řízené žádným vyučujícím.

Výuka neslyšících studentů klade jiné a mnohdy vyšší nároky na efektivní užívání informačních a komunikačních technologií, než je ve vysokoškolském prostředí obvyklé. Potřebné specifické postupy a technologie by měli ovládat jak samotní neslyšící studenti, tak i – a v podstatě zejména – jejich vyučující, a v neposlední řadě také spolužáci a všechny další zapojené osoby (tlumočníci, přepisovatelé…). S běžnými problémy (např. zřízení účtu nebo nastavení kamery) jistě mohou pomoci zaměstnanci univerzitních laboratoří výpočetní techniky. Na každé univerzitě by však mělo existovat také speciální pracoviště, na které by se mohli všichni zainteresovaní obracet se záležitostmi ne zcela běžnými, spojenými právě s uživateli se specifickými potřebami, včetně neslyšících studentů.

Autoři: Andrea Hudáková, Kateřina Holubová, Tereza Hradilová

Studenti v utajení

Z dosud uvedeného jasně vyplývá, že máme-li designovat výuku tak, aby na ní mohli bezbariérově participovat neslyšící studenti, je nutné, aby vyučující dotyčné studenty dobře znali a komunikovali s nimi o jejich specifických potřebách a o způsobech, jak s nimi co nejefektivněji pracovat. V praxi se však poměrně hojně setkáváme s tím, že studenti nechtějí „prozradit“, že „špatně slyší”. To pochopitelně bývá problémem i při běžné prezenční/kontaktní výuce. Při distanční výuce pak komplikace nejednou nabobtnají do nezvladatelných dimenzí a jediným řešením bohužel bývá ukončení studia nebo jeho přerušení do doby, než bude obnovena kontaktní výuka. Od začátku pandemie onemocnění COVID-19 jsme se setkali s téměř 30 takovými utajenými uchazeči, studenty či čerstvými absolventy českých vysokých škol. Důvody, proč tají své sluchové postižení, jsou dle jejich slov následující (dle četnosti seřazeny sestupně):

  •   nechtěl/a jsem obtěžovat / nechtěl/a jsem, aby kvůli mně dělali něco navíc;
  •   nechtěl/a jsem vzbuzovat pozornost / lítost / aby se na mě pak všichni koukali;
  •   nechtěl/a jsem, aby to ve škole věděli / aby toho věděli příliš hodně / aby věděli, že mám nějaké problémy, protože jsem měl/a či mám obavy, že by mě měli vyučující za něco podřadného / za něco méně než mí spolužáci;
  •   nechtěl/a jsem, aby lidi vůbec věděli, že špatně slyším, protože by mě považovali za sluchově postiženého – to je něco, s čím ještě nejsem úplně smířen/a;
  •   nemám pocit, že bych něco potřeboval/a / zatím žádné úlevy nebo moc úlev nepotřebuji, vždycky to nějak sám/a vymyslím atd. (někteří by prý před covidovou pandemií tento důvod uvedli na prvním místě);
  •   nechtěl/a jsem, aby lidi vůbec věděli, že špatně slyším, protože to neví ani moje rodina a byli by zklamaní, že jsem jim to dlouho neřekl/a / bojím se jejich reakce;
  •   nechtěl/a jsem, aby lidi vůbec věděli, že špatně slyším, protože bych asi už nemohl/a studovat obor, který studuji / byl/a bych od studia tohoto oboru odrazován/a atd.

Tento stav je alarmující. Bohužel má hlubší kořeny a my ho na univerzitní půdě můžeme měnit jen krok po kroku tím, že se budeme soustavně snažit vytvářet bezpečné a důvěryhodné prostředí, v němž se studenti nebudou obávat mluvit o svých specificích a specifických potřebách. Jen tak budeme schopni vytvořit prostředí, ve kterém se budou moci naplno věnovat studiu, nikoli vyčerpávajícímu vypořádávání se s problémy a svízeli způsobenými tím, že „špatně slyší”.

Autoři: Andrea Hudáková, Kateřina Holubová, Tereza Hradilová

Závěrem této kapitoly

Bezbariérové distanční vzdělávání neslyšících studentů je realizovatelné pouze v těch případech, kdy vyučující, spolužáci a další zapojené osoby a samozřejmě samotní neslyšící studenti vědomě dodržují určitá pravidla, která byla rámcově předestřena v této kapitole a vybrané detaily jejich konkrétních aplikací jsou dále uvedeny v kapitolách:

Významným vodítkem, jak distanční výuku navrhnout a realizovat, jsou funkční diagnostiky jednotlivých neslyšících studentů. Nesmíme je však pojímat dogmaticky, ale jako flexibilní rámec, od něhož se můžeme odrazit. Navíc se můžeme v praxi setkat se studenty, kteří funkční diagnostiku zatím neabsolvovali, protože až pod tlakem způsobeným distanční výukou poprvé veřejně deklarovali, že patří mezi neslyšící studenty. V případě jakékoli nejistoty doporučujeme konzultovat (ne)adekvátnost konkrétních vzdělávacích postupů s pracovníky odborných univerzitních pracovišť.

Užitečné odkazy

Tyto odkazy mohou čtenářům pomoci zorientovat se v tom, jaké formy podpory jsou běžné na našich vysokých školách při prezenční výuce, tzn. jsou východiskem pro modifikace při výuce distanční.

Autoři: Andrea Hudáková, Kateřina Holubová, Tereza Hradilová