Popis skupiny, základní terminologie, dopady do vzdělávání

Základní informace

Jediné, co mají všichni studenti se sluchovým postižením studující na vysokých školách v ČR společné, je fakt, že slyší jinak, než je běžné. Ve všech dalších ohledech – osobnostních, sociálních, studijních, ale i „sluchových” – je každý z nich úplně jiný. Proměnných, které stojí za unikátností každého jednoho studenta se sluchovým postižením, je nekonečná řada. První, co většinu lidí při setkání s takovým studentem zajímá, je, co a jak (ne)slyší a čemu (ne)rozumí. Netvrdíme, že míra ztráty sluchu v decibelech (podle níž bychom mohli vymezit skupinu neslyšících a skupinu nedoslýchavých studentů) a typ sluchové vady (přičemž pro některé vady sluchu je typické, že dotyční „slyší, ale nerozumí”) jsou okolnosti zcela nepodstatné. Nicméně považujeme za nebytné zdůraznit, že v žádném případě nejsou jediné určující či nejdůležitější.

Zůstaneme-li ještě u oblasti spojené úzce se zvuky a sluchem, jednotliví studenti se dále liší např. v těchto aspektech:

  •   Kdy a jak se začala jejich sluchová vada projevovat: Zda to bylo před tím, než si intuitivně odposlechem osvojili mluvenou češtinu (prelingválně), nebo sluch ztratili/ztráceli až v pozdějším věku (postlingválně), a zda šlo o proces postupný, nebo jednorázový (zapříčiněný např. úrazem, nemocí nebo farmakoterapií).
  •   Zda (ne)slyší na obě uši stejně.
  •   Jaké a v kterých situacích (ne)používají pomůcky, přístroje a technologie a jak a co s nimi (ne)slyší a co (ne)vnímají jinými smysly (zejm. zrakem či hmatem): Může se jednat o osobní kompenzační pomůcky (sluchadla, implantáty, osobní indukční smyčky, FM systémy aj.) nebo různá méně či více specializovaná zařízení (např. asistivní technologie ve smartphonech či fonendoskopy pro neslyšící zdravotníky).
  •   Zda je jejich slyšení v čase konstantní, nebo proměnlivé: Nejen že jsou některé sluchové vady progresivní (a některé naopak reverzibilní), ale u některých lidí se stává to, že se jejich (ne)slyšení nepředvídatelně mění např. i v průběhu jednoho dne.
  •   Zda (ne)mají ušní šelest (tinnitus) či jiné „onemocnění spojené se sluchem”: Soustředíme-li se na tinnitus, ten sám o sobě (nehledě na další sluchové vady, které dotyčný může mít) velmi rušivě, nepříjemně a zcela nepredikovatelně ovlivňuje psychický stav a kognitivní procesy „svého majitele” a může ho na určitý čas zcela „vyřadit z běžných činností”.

Z dalších důležitých oblastí nelze opomenout minimálně následující:

  •   Jak každého ze studentů individuálně formovala jeho dosavadní vzdělávací trajektorie: Nejde pouze o dosažené stupně vzdělávání a jejich oborové či profesní zaměření, ale také o studium ve školách pro sluchově postižené vs. ve školách hlavního vzdělávacího proudu a vzdělávací a komunikační postupy, metody a filozofie v těchto školách uplatňované.
  •   Studijní program, který student právě studuje: Podstatné není ani tak oborové směřování (přírodovědné vs. humanitní obory aj.), ale především organizace studia (obor s malým vs. velkým počtem pedagogů a spolužáků, kreditový systém s volným prostupem studiem vs. ročníkový systém s pevným rozvrhem, formy studia: velké přednášky vs. malé laboratorní skupiny, množství a charakter praxe, zapojení jiných osob – např. pacientů, práce s nástroji/přístroji aj.) a v neposlední řadě počet studentů se sluchovým postižením, kteří studují/studovali daný obor.
  •   Sebepojetí studenta a to, zda se (ne)identifikuje se studenty se specifickými potřebami, resp. zda sám sebe vnímá jako studenta se sluchovým postižením, či ne. S tím souvisí i to, zda si je vědom svých silných stránek, ale i limitů a dále specifických potřeb a možností, jak na ně v univerzitním vzdělávacím procesu efektivně reagovat. Otázka identity je ještě složitější, protože někteří studenti se mohou identifikovat s jazykovou a kulturní minoritou neslyšících, zatímco jiní se mohou cítit jako studenti se sluchovým postižením, ale nikoli jako členové komunity neslyšících.
  •   Zda má student ještě další specifické potřeby nesouvisející se sluchovým postižením: Student může mít souběžné zrakové či pohybové postižení, specifické poruchy učení, poruchy autistického spektra či jakékoli somatické či duševní onemocnění. Vedle toho ale může být také zahraničním studentem aj.

Na českých vysokých školách by studenti se specifickými potřebami měli procházet tzv. funkční diagnostikou. Jejím výstupem je velmi individualizovaný „soupis návrhů pedagogicko-organizačních doporučení”, jejichž cílem je vytvářet takové podmínky, aby každý student se specifickými potřebami mohl rozvíjet svůj studijní potenciál na maximum bez toho, aby byl zbytečně omezován a brzděn překážkami vyplývajícími např. z toho, že jeho sluchové vnímání se pohybuje v pásmu nestandardu. Výstupy z funkční diagnostiky jsou základním zdrojem informací pro každého vyučujícího, který se dozví, že bude učit studenta s nějakými specifickými potřebami. Jakým způsobem, kdo a kdy s nimi dotyčné vyučující seznámí, se v jednotlivých českých vysokých školách liší. Nicméně univerzální rada zní: dotazem na pracovníky univerzitních odborných pracovišť vyučující nikdy nic nezkazí.

U studentů se sluchovým postižením by ve funkční diagnostice měly být mj. zohledněny všechny skutečnosti zmíněné výše. Vedle toho jsou studenti se sluchovým postižením zařazováni do (pod)kategorií B1 (uživatel mluveného jazyka) a B2 (uživatel znakového jazyka). Zatímco studenti zařazení do kategorie B1 preferují v komunikaci face-to-face mluvenou nebo psanou češtinu (příp. slovenštinu, maďarštinu, angličtinu aj.), studenti zařazení do kategorie B2 český znakový jazyk (příp. slovenský znakový jazyk, ruský znakový jazyk aj.). Toto dělení je pouze administrativní a v žádném případě nevypovídá nic o tom, které jazyky student (ne)ovládá a jaké v nich má kompetence v jednotlivých složkách, jako jsou percepce, produkce a interakce. Nelze z něj vyvozovat ani to, jak student komunikuje s rodinou a přáteli, které jazyky a jak používal ve svém dosavadním vzdělávání, jaké jsou jeho studijní strategie, jaké má predispozice pro studium daného oboru, které služby a formy podpory (tlumočení, přepis aj.) a v jakých situacích bude při studiu využívat aj.

Na tomto místě bychom chtěli zdůraznit, že se občas setkáváme s poněkud unáhlenými a značně schematizujícími názory typu: „Uživatelé českého znakového jazyka neumějí česky, protože je pro ně čeština cizím jazykem.” Tyto názory jsou jednak nevhodně zjednodušující, z kontextu vytržené a velmi zavádějící, také způsobují mnoho zbytečných nedorozumění, komplikací a frustrací. Upozorňujeme proto všechny zúčastněné, kteří se dozvědí, že je čeká interakce se studentem zařazeným do kategorie B2, aby si důkladně přečetli celou jeho funkční diagnostiku, včetně doporučení pro komunikaci s tímto studentem (nebo v jeho přítomnosti) v různých situacích. Pokud tyto informace funkční diagnostika neobsahuje, považujeme za vhodné obrátit se na odborného pracovníka, který funkční diagnostiku zpracovával, nebo jiného odborníka s žádostí o konzultaci na toto téma. Dále je užitečné způsob/y komunikace konzultovat také s daným studentem a samozřejmě se v každé interakci empaticky a pružně přizpůsobovat konkrétní komunikační situaci.

Autoři: Andrea Hudáková, Kateřina Holubová, Tereza Hradilová

Závěrem této kapitoly

Neexistuje žádný prototypický student se sluchovým postižením. Každý student je originálem, jenž je výslednicí nespočtu proměnných. Tento fakt s sebou často přináší mnoho terminologických obtíží.

Abychom se jim vyhnuli, rozhodli jsme se pro účely tohoto textu používat generické označení neslyšící student a označovat jím všechny studenty se sluchovým postižením, bez ohledu na výše zmíněná hlediska a s vědomím, že každý ze studentů je jedinečný a jako k jedinečné osobnosti je k němu třeba přistupovat.

Aktuálně na českých veřejných vysokých školách evidujeme 222 neslyšících studentů (resp. studentů se sluchovým postižením; srov. obrázek 3). Jejich počet se přitom stále zvyšuje. Avšak reálně jich je mnohem více, protože mnozí další neslyšící studenti nejsou evidováni – většinou proto, že své sluchové postižení tají. O neslyšících studentech studujících na soukromých vysokých školách nemáme žádné informace.

Obrázek 3. Počet neslyšících studentů na veřejných VŠ v ČR za akademický rok 2020/2021.

Zdroj: Holubová, K. (2021, 29. 8). Statistiky AP3SP včetně aktuálního počtu studentů se specifickými potřebami na VŠ. Asociace poskytovatelů služeb studentům se specifickými potřebami na vysokých školách. Dostupné z: https://www.ap3sp.cz/rozsirujici-informace/statistiky/

Užitečné odkazy
Díky těmto odkazům si lze vytvořit základní představu o tom, jak je možné zajistit, aby české univerzity byly co nejvíce bezbariérové pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami, včetně studentů neslyšících. Zdroje jsou rámcové, nezohledňují specifika distanční výuky (distance learning) a už vůbec ne tzv. nouzové distanční výuky (emergency remote teaching).

Autoři: Andrea Hudáková, Kateřina Holubová, Tereza Hradilová