Studenti s jinými obtížemi – základní terminologie, dopady do vzdělávání, specifické potřeby

Legislativa MŠMT vymezuje souhrnnou kategorii F, tzv. jiné obtíže.

Jedná se o studenta, „…kterému jiná psychická porucha či obtíže, včetně neautistických neurovývojových poruch, tj. narušených jazykových, řečových a jiných komunikačních schopností, nebo chronické somatické onemocnění objektivně brání standardním způsobem plnit studijní povinnosti.“ (MŠMT, příloha 3). I zde platí pravidlo, že rozhodujícím aspektem pro zařazení do uvedené kategorie je tzv. funkční princip, při němž není rozhodující samotná lékařská diagnóza, ale její praktický dopad na činnosti související se studiem konkrétního oboru nebo programu. Vzdělávací konsekvence mohou souviset s projevy samotné poruchy či onemocnění nebo může jít o důsledky farmakologické léčby této poruchy či onemocnění.

Dále je třeba upozornit, že člověk je tvor bio-psycho-sociální, a tedy každé onemocnění má somatický, psychický a sociální aspekt. Nelze je oddělit a vzájemně se ovlivňují.

Autoři: Anna Kucharská, Pavla Presslerová, Kristýna Janyšková

Studenti s psychickými poruchami

Prevalence psychických onemocnění u studentů VŠ je přibližně stejná jako v širší populaci mladých dospělých. Věk přechodu z adolescence do dospělosti patří z hlediska možného propuknutí psychického onemocnění ke zvýšeně citlivému období.

Některé poruchy mají výraznější dopad na fungování jedince v dětství (např. poruchy pozornosti ADHD/ ADD), u jiných je pro jejich diagnostiku a také závažnost projevů typičtější pozdní adolescence a raná dospělost (např. psychotická onemocnění, schizofrenie), u jiných mohou být naopak problémy v dospělosti přetrvávající a závažné. V dětství či v dospívání mohou mít také jednotlivé psychické poruchy trochu jiné projevy, v dospělosti se mohou manifestovat v jiných oblastech či intenzitách.  Proto je složení skupiny studentů s psychickými potížemi velmi heterogenní.  Pouze u části studentů můžeme jejich potíže registrovat po velmi krátkém setkání či komunikaci. Některé obtíže nemusejí být zřejmé vůbec, pokud s nimi umí studující pracovat nebo má dobré kompenzační mechanismy.

Oproti některým jiným skupinám studentů se specifickými potřebami je pro studenty s psychickými poruchami obtížné vůbec o zařazení mezi studenty se SP požádat. Status studenta vysoké školy a zároveň jedince s psychickým onemocněním či psychickými potížemi u nich může vyvolat pocity méněcennosti, zklamání, obavy ze stigmatizace, stud před okolím. Přestože jsou mýty a negativní konotace o psychických onemocněních v posledních letech celospolečensky již v mnohém vyvráceny či alespoň zmírněny, přesto se stále ještě řada studentů s psychickými obtížemi setkává s nepochopením a zkreslenou představou okolí o tom, co znamená psychická porucha a která vnímá obtíže jako slabost. Je proto vysoce pravděpodobné, že mezi vysokoškolskými studenty je větší podíl studentů s psychickými potížemi, kteří studují tzv. v utajení, než těch, kteří projdou procesem tzv. funkční diagnostiky a využívají v rámci statutu studenta se specifickými potřebami možnosti modifikací v přijímacím řízení či ve studiu (kol., 2016).  V tomto směru se jedná o výrazné specifikum této skupiny, a to i přesto, že evidence těchto studentů postupně narůstá (uvádíme zkušenost z Univerzity Karlovy, in Kucharská, Sotáková, & Špačková, 2021).

Dalším klíčovým momentem je také skutečnost, že některá psychická onemocnění se mohou u studenta projevit až v průběhu studia na vysoké škole, ačkoliv v předchozích etapách svého života projevy psychického onemocnění nepociťoval. Důvody jsou v podstatě dva. Prvním je výše zmiňovaný typický nástup onemocnění v době rané dospělosti. Druhý důvod souvisí se zvýšenými nároky na psychickou odolnost, které mohou být spojeny se studiem, ale také s fází životního cyklu. Samotné nároky studia, zvládání zkoušek a dalších atestů, stres při učení, změna životního cyklu, nové prostředí, osamostatňování se od rodičů, to vše mohou být velmi náročné kroky vyrovnávání se zátěží a zároveň také spouštěče zhoršení psychického stavu mladého člověka. V neposlední řadě je nutné zmínit, že i přes různá podpůrná opatření vyplývající z funkční diagnostiky, může být u této skupiny studentů zvýšené riziko předčasného ukončení studia.

S jakými psychickými potížemi se můžeme i studentů setkat nejčastěji? Velmi zjednodušeně můžeme říci, že spektrum psychických poruch je velmi široké, v podstatě kromě poruch intelektu se mohou vyskytovat všechna psychická onemocnění. Zmíníme psychické poruchy, které jsou frekventovanější a u kterých můžeme konkretizovat i projevy při studiu a možné přístupy a doporučení, která mohou studentům při organizaci jejich vysokoškolského studia pomoci.

Konkrétnější popisy a diagnostická kritéria uvádí mezinárodní klasifikace a manuály nemocí – DSM V (v ČR platná od roku 2013) a MKN 11 (aktuálně ještě platná MKN 10, MKN 11 v platnosti od ledna 2022), ze kterých také vycházíme (Raboch a kol., 2015, ÚZIS, 2019). Od této klasifikace se odchylujeme tím, že poruchy autistického spektra v této kapitole neuvádíme, ačkoliv dříve tyto neurovývojové poruchy byly také přičleňovány ke kategorii F.  Vzhledem k charakteristikám těchto pervazivních poruch a jejich specifikům jsou studenti s PAS v současné době řazeni do samostatné kategorie studentů se specifickými potřebami (E). Nezmiňujeme ani specifické poruchy učení, které mají rovněž samostatnou kategorii D.

Nejčastěji se vyskytující psychické poruchy:

  •   Neurotické poruchy představují dosti značně širokou skupinu onemocnění, která je charakterizována zejména úzkostmi a somatickými projevy. Nejčastěji se vyskytují panická porucha, generalizovaná úzkostná porucha, smíšená úzkostná nebo obsedantně kompulzivní porucha (Kol., 2016).
  •   Afektivní poruchy (poruchy nálady) zahrnují poruchy nálady, které nekorespondují s životní situaci, v níž se jedinec nachází. Obvykle se jedná o depresivní nebo manickou poruchu, přičemž druhá jmenovaná se ve většině případů vyskytuje jako jedna fáze bipolární afektivní poruchy – při ní se manická fáze střídá s fází depresivní.
  •   Poruchy osobnosti zahrnují odchylky od normy v oblasti osobnosti a povahových rysů, názorů a chování jedince, což má vliv na fungování jedince ve společnosti, v oblasti mezilidských vztahů a v pracovním působení. Problémové může být také chování těchto jedinců, neboť bývá problém s uvědoměním si nevhodnosti svého chování. Existuje celá řada subtypů poruch osobnosti (dle MKN paranoidní porucha osobnosti, schizoidní porucha osobnosti, disociální porucha osobnosti, emočně nestabilní porucha osobnosti, hraniční porucha, histrionská porucha osobnosti, závislá porucha osobnosti aj.).
  •  Psychotické poruchy – jedná se o velmi závažné stavy, které jsou doprovázeny poruchami v oblasti vnímání (halucinace) a myšlení (bludy). Omezena je také schopnost prožívání a projevů v chování. Narušen bývá kontakt s realitou. I zde se vyskytuje celá řada subtypů (schizofrenie, schizotypní porucha, akutní a přechodné psychotické poruchy, schizoafektivní porucha aj.).

Ke kategorii F se dále mohou přičleňovat poruchy genderové dysforie (rozpor mezi pohlavní identitou jedince a jeho pohlavím biologickým), poruchy pohlavní identity (transsexualita, transvestitismus) a poruchy příjmu potravy (mentální anorexie, bulimie).

Studenti s neautistickými neurovývojovými poruchami

Do této skupiny se řadí celá řada obtíží, které mohou ovlivnit vysokoškoláka ve studiu. Jejich společnou charakteristikou je, že se objevují v průběhu časného vývoje jedince, často v souvislosti se školní docházkou.

Studenti s neautistickými neurovývojovými poruchami [1]

Typická je variabilita obtíží i komorbidní výskyt jednotlivých poruch, které narušují osobní, sociální i pracovní oblast jedince. Ovlivňují oblast vzdělávání, a to nejenom v základním či sekundárním vzdělávání, ale také ve vzdělávání terciálním.

Klasifikační schémata (DSM 5, MKN 10 či MKN 11) vymezují jednotlivé typy těchto poruch. Zmíníme, že jedna z nich, mentální postižení, v rámci vysokoškolského studia není zahrnuta. Patří sem i specifické poruchy učení, kterým však v rámci vysokoškolské klasifikace kategorií studentů se specifickými potřebami patří samostatná kategorie (D) a již zmíněné poruchy autistického spektra (kategorie E). Budeme si proto všímat zejména:

Poruchy komunikace – i zde nacházíme celou řadu obtíží v komunikačních schopnostech jedince, s narušením jednotlivých jazykových rovin (fonologicko-fonetická, morfologicko-syntaktická, lexikálně-sémantická, pragmatická, in Lechta, 2002). Narušení může zasahovat verbální či neverbální prostředky komunikace, mluvenou i psanou formu, produkci či porozumění řeči. Rozlišujeme narušení vývojová či získaná, trvalá nebo přechodná.

V rámci poruch komunikace je nutné především odlišit poruchy řeči, ve smyslu motorické, fyzikální realizace řeči, a poruchy jazykové, tedy poruchy užití individuálního jazykového systému.

Mezi poruchy motorické realizace řeči řadíme přetrvávající poruchy výslovnosti (dyslálie), poruchy zvuku řeči (rinolalie, palatolalie), poruchy plynulosti řeči (koktavost, breptavost), mutismus, vývojové a získané dysartrie a řečové dyspraxie.

  •   Chronická koktavost (porucha mluvní fluence s multifaktoriální etiologií) velmi významně ovlivňuje zapojení studenta do skupinových forem práce a také limituje atestování, které je realizováno ústní formou. Je charakteristická nezáměrnými a nekontrolovatelnými pauzami, fyzickou námahou i psychickou tenzí, narušeným koverbálním chováním. Velmi často je doprovázena logofobií (strach z vlastního mluvení), což dále ovlivní průběh studia a studijní výsledky.
  •   Koktavost může být někdy zaměňována za breptavost, která také narušuje plynulost řeči, avšak jinak a na základě jiných mechanismů. Charakteristické je pro ni zrychlené a/nebo nepravidelné tempo řeči (Lechta, 2009), které zasahuje nejen formální, ale i obsahovou stránku výpovědi jedince. Mluvní projev studenta s breptavostí může působit dezorganizovaně, neobratně.
  •   Dysartrie představuje komplexní narušení motorické realizace řeči, tedy všech systémů, které se na tvorbě mluvené řeči podílejí, respirace, fonace, rezonance, artikulace, postiženy bývají i tzv. prozodické faktory řeči, přízvuk, melodie, tempo a rytmus řeči). Je způsobena narušením inervace svalů mluvidel. Vývojová dysartrie bývá součástí tělesného postižení (mozková obrna) a v rámci kategorie F nebývá zpravidla využívána jako samostatná jednotka. Získané dysartrie mohou vznikat v důsledku úrazů mozku, nádorových onemocnění či jiného onemocnění mozku. Dané narušení ovlivňuje především srozumitelnost řeči studenta, v nejtěžších formách mu zabraňuje v komunikaci mluvenou řečí.
  •   Sice v malé míře, přesto se však i u studentů vysokých škol můžeme setkat s mutismem. Jde o neschopnost komunikovat mluvenou řečí, vzniká na neurotickém nebo psychotickém podkladu. Rozlišuje se elektivní forma (neschopnost mluvy s určitou osobou, na určitém místě nebo v určité situaci) od totálního mutismu (neschopnost mluvit vůbec). Mutismus musíme odlišit od mluvního negativismu, kdy jedinec může mluvit, ale nechce.
  •   Poruchy výslovnosti nebývají zpravidla považovány za velký problém. Celá řada významných osobností dokládá, že lze vystudovat vysokou školu a uplatnit se v oboru. Výjimkou jsou ale obory, které jsou na komunikačních schopnostech a správné výslovnosti založeny (např. mediální studia, herectví, učitelství).
  •   Podobně poruchy zvuku řeči, které spočívají v patologickém zvýšení či snížení nosovosti mluvené řeči, zpravidla nepředstavují pro studenty vysokých škol závažnější bariéru, s výjimkou studia oborů hlasových profesionálů.  
  •   Určité omezení mohou pro studenty vysokých škol představovat hlasové poruchy, tedy poruchy tvorby a užívání hlasu různých příčin. Ovlivňují opět především kvalitu ústního projevu studenta, obsahovou stránku studia nezasahují.
  •   K poruchám užití individuálního jazykového systému řadíme především vývojovou dysfázii a afázii. S vývojovou dysfázií se u studentů vysokých škol setkáváme spíše v menší míře, a to zejména v praktických, technických či uměleckých vysokoškolských programech, kde tolik nezáleží na verbálních schopnostech, nýbrž na jiných schopnostech (tvořivost, představivost, umělecké schopnosti a cítění aj.). Jedná se o studenty s lehčími formami poruchy, často i v kombinaci se specifickými poruchami učení, případně ADD/ADHD. V ojedinělých případech může být u studenta, který dříve do kategorie studentů se specifickými potřebami nespadal, identifikována afázie, tedy získané narušení způsobené zejména úrazy mozku, nádory mozku a jiným postižením mozku). Tato narušení spočívají v narušení produkce i recepce (porozumění) řeči, a to v mluvené i psané formě. Řeč afatika může být neplynulá, dysgramatická, s výraznými obtížemi ve výbavnosti slov, pojmenování, deformací slov i vět. Zda bude student dále vysokou školu studovat, závisí na léčbě a stupni postižení.
  •   Narušení komunikační schopnosti může být dominující nebo může doprovázet jiné, dominující postižení. Hovoříme pak o symptomatických poruchách řeči, z etiologického hlediska různorodé kategorii narušení, studenti s těmito poruchami komunikace jsou zařazování primárně do „hlavní“ kategorie (např. E).
  •   ADD/ADHD – jedná se o poruchu, která je charakterizovány třemi symptomy – poruchou pozornosti, hyperaktivitou a impulzivitou. K dalším projevům mohou patřit problémy v exekutivních funkčních (plánování, plnění úkolů, dochvilnost), odlišné vnímání času, velký problém s plněním nezajímavých a nudných úkolů. Velmi častá je komorbidita s jinými poruchami, zejména neurovývojovými (specifické poruchy učení, poruchy autistického spektra). Doprovodnými mohou také být sekundární obtíže (úzkost, deprese, poruchy chování aj.).

[1] Jedná se o terminologii, kterou používáme ve shodě s terminologií MŠMT, příloha 3.

Autoři: Anna Kucharská, Pavla Presslerová, Kristýna Janyšková

Studenti s chronickým onemocněním

Mezi nejčastější diagnózy z kategorie chronických onemocnění, která přinášejí konsekvence pro studium patří, řadíme poruchy metabolických procesů (cukrovka), autoimunitní onemocnění (roztroušená skleróza, systémový lupus erythematodes, Crohnova choroba, revmatoidní artritida), onkologická onemocnění, onemocnění plic a dýchacích cest, poruchy imunity (alergie a astma), kardiovaskulární onemocnění, kožní onemocnění (ekzém, lupénka) a epilepsii.

Mnohá chronická onemocnění bývají charakteristická střídáním remisí (stavy, kdy jsou symptomy málo patrné) a vzplanutí (prudké zhoršení stavu, často nevratné). Zatímco některá onemocnění jsou chronická od samotného počátku (např. revmatoidní artritida, roztroušená skleróza), jiná se chronickými stávají až po opakovaných či neléčených akutních projevech nemoci.

Studium je pro tyto studenty komplikováno nejčastěji vyšší měrou absence ve výuce. Další důsledky pro vzdělávání jsou velmi různorodé a velmi individuální a je třeba je pečlivě individuálně prozkoumat. Nicméně vždy je třeba mít na paměti psychický aspekt každého onemocnění. Ztráta zdraví je vždy krizovou situací. Přináší zlom v dosavadním způsobu života, v určité míře omezuje schopnost svobodně řídit vlastní život, může vést ke snížení sebeúcty, vždy ovlivňuje schopnost koncentrovat se na úkoly. Obecně lze tento stav popsat jako narušení psychosociální rovnováhy. Studium může dále ovlivňovat požadavek na léčebný režim a nutné kompenzace omezení. Dále je třeba mít na paměti vliv užívaných léků na proces učení (zejména ovlivnění pozornosti, bdělosti a dalších psychických funkcí).

Student s chronickým onemocněním bývá ve svých výkonech limitován jak projevy vlastního onemocnění, tak dalšími projevy, které se s onemocněním pojí – např. ztížení či redukce pohybu z důvodu velké tělesné námahy – nebo je student omezen ve výkonu určitých činností, které by za normálních okolností vykonávat mohl (Michalík et al., 2011). Tento sekundární vliv onemocnění na studentův výkon je třeba bedlivě zkoumat v rámci diagnostického rozhovoru při tvorbě posudku funkční diagnostiky.

Nejčastější diagnózy:

Epilepsie 
Jedná se o narušení mozkových funkcí mající za následek opakující se záchvaty. Záchvaty se objevují spontánně a jejich spouštěčem mohou být zejména impulzy jako mihotání světel (sledování TV, práce na PC), agresivní, ostré a neharmonické barvy, hluk, kouř, zápach, stres, rozčilení, alkohol a jiné (Michalík et al., 2011). Po záchvatu se dostavuje únava, mnohdy student není schopen aktivity ani den po záchvatu.

Parciální (fokální, ložiskové) záchvaty mohou být jednoduché, kdy postihuje jen určité ložisko mozku. Projeví se dočasnou poruchou postižené oblasti (hmat, sluch, zrak, myšlení, …). Vědomí není narušeno. Komplexní parciální záchvat postihuje širší oblasti mozku. Často se projevuje automatickými pohyby od jednoduchých (mrkání, mlaskání, …) až po složité (chůze, …). Vědomí bývá narušené a objevuje se porucha paměti.

Generalizované záchvaty mohou být bez křečí – tzv. s absencemi – jedná se o záchvat postihující celý mozek, projevuje se náhlou a krátkou poruchou vědomí. Projeví se strnulým pohledem a přerušením práce nebo jiné činnosti. Po odeznění se vědomí téměř okamžitě vrací do normálu a člověk ani nemusí vědět, že k něčemu došlo (případně to ví, ale neví, co se dělo – „okno”). Generalizovaný záchvat s křečemi představuje klasický obraz toho, co si lidé spojují s pojmem epilepsie. Jde o křeče a výpadek vědomí. Záchvat trvá několik minut a pak ještě několik minut (až hodin) trvá, než se člověk dostane zpět do normálního stavu (Michalík et al., 2011).

Roztroušená skleróza
neboli sclerosis multiplex, roztroušená skleróza mozkomíšní (RS). Onemocnění CNS (centrální nervové soustavy) vyznačující se rozpadem obalů nervových vláken a poruchou přenosu nervových impulzů. Dle lokalizace poškození dochází k poruchám řeči, dechu, chůze, vyměšování, citlivosti, zraku a rovnováhy. Probíhá ve vlnách: remise (zklidnění) střídá prudké zhoršení stavu. Léčba je pouze konzervativní, zaměřená na zmírnění obtíží a zpomalení rozvoje nemoci. I slabé impulzy – chřipka, fyzická námaha, stres, celkové přetížení mohou rapidně zhoršit    stav. Pro jedince je typické kolísání zdravotního stavu a aktuálního výkonu, stejně tak jako se mohou opakovat hospitalizace a období „nefunkčnosti“. Roztroušená skleróza s sebou může přinášet také obtíže psychického rázu (deprese, poruchy emoční regulace, kognitivní poruchy), které sekundárně zhoršují celkový stav studenta (Michalík et al., 2011).

Studentka 6. ročníku začala pociťovat první příznaky onemocnění před 4 lety, tehdy však ještě nebyly správně rozpoznané. Nejprve studentka začala pociťovat výraznou únavu, tu však přikládala velkému pracovnímu nasazení, únava byla doprovázena rozostřeným viděním, později se přidaly řečové obtíže – studentka měla problém se vyjádřit, zakoktávala se, obtížně hledala správná slova či říkala jiná, než měla v plánu, přidaly se obtíže koordinace rukou. Problémy vyústily v panickou ataku a hospitalizaci v nemocnici. Její problémy byly ještě zesíleny, avšak přijímající lékař varovné signály nerozpoznal a odeslal studentku na psychiatrii. Po nějaké době následovala sekvence několika dnů postupného zhoršování studentčina stavu – nejprve se objevilo brnění a bolesti nohou, problém se samostatnou chůzí/chůzí do schodů/nastupováním na eskalátory, problémy s udržením rovnováhy – opět vyšetření v nemocnici, opět bez správné diagnózy. Po další gradaci problémů studentka opět navštívila nemocnici a poprvé podstoupila neurologické vyšetření, na jehož základě jí byla později diagnostikována roztroušená skleróza. Od února 2018 studentka medikována. Studentka svůj stav charakterizuje jako mírně se zlepšující, přesto ji stále trápí brnění a pálení nohou, únava (fyzického i psychického charakteru), třes (vnitřní i vnější), což ji vše limituje v plnění jejích studijních povinností a závazků. Nadto studentku trápí výkyvy psychického stavu – negativně na ni doléhá stres, který může vyústit v úzkost, či v dokonce panickou ataku. 

Studentka v průběhu studia využívala zvýšenou časovou dotaci na atestace, toleranci absencí na výuce (z důvodu měnícího se stavu), možnost zapsat se na konkrétní (individuální) termín zkoušky a nahrávání přednášek. Studentka úspěšně splnila kontroly studia a nyní se připravuje na SZZ.

Cukrovka (diabetes mellitus)
Pro onemocnění je charakteristická zvýšená hladina cukru v krvi, přičemž je porušeno její využívání buňkami, pro které je zdrojem energie. Léčba probíhá dodáváním inzulínu. Hlavním projevem onemocnění je zvýšená unavitelnost, kožní změny, ztížené prokrvení dolních končetin. Neléčená cukrovka pak v krajním případě může vést až ke ztrátě končetiny či zraku. Onemocnění se dá obvykle dobře kontrolovat, přesto je na místě dbát na určitá opatření. Fyzická námaha, stres, celkové přetížení, nesprávná životospráva či chyba v léčbě totiž mohou vést k hypoglykemii (riziko upadnutí do šoku a úmrtí). Kolísání hladiny cukru může u jedinců vést také ke kolísání aktuálního výkonu (Michalík et al., 2011).

Nádorová (onkologická) onemocnění
Jsou způsobována zhoubným buněčným bujením a tvorbou patologických tkáňových útvarů (nádorů), ty mohou být zhoubné (metastázy) a nezhoubné (utlačení). Specifickým typem onkologického onemocnění, které se může vyskytovat u studentů, je zhoubné onemocnění krve – leukémie. Obecně je u těchto onemocnění typické kolísání zdravotního stavu a aktuálního výkonu vlivem rozvoje onemocnění, stejně tak ale aktuální výkon může kolísat vlivem medikace. Studentův stav může rapidně zhoršit také zvýšená fyzická námaha, stres či celkové přetížení. S nádorovými onemocněními se mohou pojit také přidružené obtíže (např. ztráta zraku). Obvyklým doprovodným jevem onkologického onemocnění bývají hospitalizace a období „nefunkčnosti“ (Michalík et al., 2011).

Astma (průduškové astma)
U nemocných se objevuje záchvatovitá dušnost s pískáním a problémy při výdechu, která je způsobena náhlým zúžením průdušek. Astma se typicky může zhoršovat ve stresu či při námaze, při přetížení, přičemž v krajním případě mohou tyto faktory vést k astmatickému záchvatu. Zde je klíčová dostupnost a rychlost podání vhodné léčby (inhalátor) (Michalík et al., 2011).

Autoři: Anna Kucharská, Pavla Presslerová, Kristýna Janyšková

Závěrem této kapitoly

Nejen, že kategorie F zahrnuje širokou škálu diagnóz, také projevy jednotlivých onemocnění mohou nabývat velmi rozličných podob.

Při posuzování konkrétního studenta je proto nezbytné vycházet z jeho individuálního stavu, a kromě diagnózy brát v potaz také jeho životní historii, zkušenosti a dovednosti a další proměnné, které mohou mít vliv na jeho funkční stav. I při stejné diagnóze totiž projevy dvou studentů mohou být velmi rozdílné, a tak jsou tyto doprovodné informace velmi důležité. Za účelem lepšího porozumění studentovu stavu lze čerpat informace kromě literatury také u odborníka na danou kategorii specifických potřeb a pochopitelně též u samotného studenta.

Užitečné odkazy