Podpůrné přístupy vyučujících, modifikace výuky – před výukou, ve výuce, při atestování

Desatero pro vyučující

Distanční vzdělávání neslyšících studentů v podstatě stojí a padá na tom, jak se k němu postaví vyučující. Ostatně, to se jako červená nit prolíná kapitolami:

Zde jsme se pokusili zformulovat desatero klíčových doporučení pro vyučující, mezi jejichž studenty je i neslyšící student:

  •   Základ přípravy na přítomnost neslyšícího studenta na distanční výuce je stejný jako u prezenční výuky: Studium funkční diagnostiky daného studenta a dalších podkladů, konzultace s pracovníky odborných pracovišť, domluva s konkrétními tlumočníky, přepisovateli, zapisovateli aj., kteří budou s vyučujícím přítomni ve výuce, a v neposlední řadě se samotným studentem.
  •   U distanční výuky neslyšících studentů platí všechna komunikační aj. pravidla uplatňovaná při výuce prezenční. Jen je potřeba zohlednit specifické okolnosti a podmínky, jež s sebou přináší distanční výuka (větší důraz na samostatnou práci; každodenní mnohahodinové zatěžování zraku sledováním monitoru; specifika komunikace na videokonferenčních platformách, …), a vhodně na ně reagovat.
  •   Všichni (vyučující, studenti, tlumočníci, přepisovatelé…) máme dlouholeté osobní zkušenosti s prezenční výukou. Distanční výuka a zvl. tzv. nouzová distanční výuka (emergency remote teaching) je pro většinu z nás novinkou, s níž se teprve sžíváme. Jako k nové – a logicky do jisté míry stresující – životní a studijní situaci je k ní třeba přistupovat. Vyučující by si měl jasně a realisticky (!) stanovit, čeho, jak a proč chce ve výuce dosáhnout. To vše s vědomím všech okolností, včetně zapojení neslyšícího studenta.
  •   Distanční výuka není ani „prezenční výuka nahrazená samostudiem odborných textů a odevzdáváním domácích úkolů”, ani „prezenční výuka kompletně realizovaná formou videokonferencí”. Jde o zcela osobitý způsob vzdělávání promyšleně a účelně kombinující různé synchronní a asynchronní aktivity. S tím, že na distanční výuce bude participovat také konkrétní neslyšící student, by měl vyučující počítat při plánování výuky/semestru i každé jednotlivé vyučovací jednotky/hodiny.
  •   To nejdůležitější, co si musí při výuce neslyšících studentů vyučující neustále uvědomovat, je fakt, že neslyšící student musí ve všech situacích, kdy slyšící studenti používají souběžně zrak a sluch, používat sekvenčně zrak. Při distanční výuce je to klíčové zejm. při výuce realizované formou videokonferencí. Jednotlivé aktivity, které neslyšící student vykonává s využitím zraku (= všechny, které vykonává), musí následovat za sebou. A je to právě vyučující, kdo musí vymyslet a zařídit, aby to takto probíhalo (srov. např. obrázek 4.
  •   Distanční výuka, při níž je přítomen neslyšící student, vyžaduje od všech zúčastněných určité nestandardní technické a technologické kompetence a někdy také technické a technologické vybavení (podrobně v kapitole Technické/technologické přístupy k modifikacím v online výuce).
  •   U prezenční výuky je důležité v průběhu výuky vyhodnocovat vhodnost užívaných řešení (včetně tzv. služeb, jako je tlumočení, přepis, zápis, titulkování apod.) a příp. realizování změn a úprav. U distanční výuky je to ještě důležitější.
  •   Protože většina neslyšících studentů má s distanční výukou na vysoké škole malé zkušenosti, uchazeči dokonce nulové, může se stát, že nevědí, jak se v některých situacích chovat, jak technicky vyřešit vzájemnou komunikaci, na koho se obrátit aj. Není proto překvapivé, že se vše nemusí podařit na první pokus, např. konzultace s vyučujícím před začátkem semestru, na niž si student neobjedná přepis, protože nemá osobní zkušenost s přepisem při konzultacích realizovaných formou videokonference, a vyučujícího nenapadlo se se studentem na těchto technických záležitostech při plánování konzultace domluvit. S klidnou hlavou a vstřícným postojem na všech stranách se jistě podaří vše postupně vyladit – třeba „na druhý pokus”.
  •   Distanční vzdělávání – jako vše nové či neobvyklé – může být u všech zúčastněných provázeno nejistotou, obavami, psychickým tlakem aj. Mějme proto na paměti, že méně je někdy více, stres a neopodstatněný tlak na výkon jsou zbytečné a nadmíru vyčerpaný či dokonce zhroucený student či vyučující ničemu a nikomu neprospějí. Více než kdy jindy je na místě klid, rozvaha, pochopení a vzájemná domluva.
  •   A jedno doporoučení na závěr: Nepaušalizujme. Přistupujme ke každému neslyšícímu studentu nově, neporovnávejme jednotlivé studenty mezi sebou ani to, jak se konkrétní student chová v různých (pro nás možná srovnatelných) situacích. Přistupujme ke každému z nich a ke každé studijní situaci s otevřenou myslí, bez předsudků a stereotypních postojů. 

Autoři: Andrea Hudáková, Kateřina Holubová, Tereza Hradilová

Závěrem této kapitoly

Distanční výuka přináší do vzdělávání nové podmínky, formy organizace práce, postupy, pomůcky, technické možnosti a komunikační nástroje. To vše se promítá i do univerzitního vzdělávání neslyšících studentů. Na nové podmínky se musí adaptovat nejen vyučující a samotní neslyšící studenti a jejich slyšící spolužáci, ale také tlumočníci, přepisovatelé, zapisovatelé, …

Všichni „automaticky” víme, že tabule bývá v čele třídy, na bílou tabuli se píše fixem, na zelenou či černou křídou, je nám jasné, kde bývá ve třídě umístěn dataprojektor a jak se používá, jak bývají uspořádány lavice, jak se upozorňuje na konec vyučovací hodiny… Úkolem každého vyučujícího je, aby ve své distanční výuce zautomatizoval nové „jistoty”, např. že ve výuce, jíž je přítomen neslyšící student, musí mít všichni zapnutou kameru, spuštěné zobrazení přepisu jako titulků a musí se hlásit o slovo. Tyto rutiny se stanou nejen předpokladem efektivní výuku dané skupiny studentů, ale také určitou kotvou, která všem zúčastněným pomůže soustředit se výuku, neřešit technikálie a podávat co nejlepší vzdělávací výkon. 

Autoři: Andrea Hudáková, Kateřina Holubová, Tereza Hradilová