Dopady postižení/znevýhodnění do vzdělávání s rozlišením dle jednotlivých typů postižení

Studenti s psychickými poruchami

Vzhledem k tomu, že se mohou jednotlivá psychická onemocnění projevovat u různých jedinců odlišně, není možné ani jejich dopady na studium jednoznačně zobecnit. Situaci navíc komplikují například i dopady farmakologické léčby (medikace), pokud ji má studující nasazenu.

Nalézt vhodný postup léčby a zejména typ a množství medikace, který by se zároveň co nejméně negativně promítal do osobního a studijního života, je často proces trvající řadu měsíců, někdy i let. Situace může být komplikována i skutečností, kdy student vysadí medikaci bez konzultace s lékařem, což se bohužel někdy stává.

Situaci studentů s psychickými obtížemi dále komplikuje fakt, že u velké řady z nich je spouštěčem zhoršení stavu psychická zátěž. Je třeba ji dobře rozložit a reagovat na výkyvy v psychickém stavu tak, aby nedošlo k dekompenzaci.

Projevem psychického onemocnění samotného, ale i medikace, může být nespavost, roztěkanost nebo naopak utlumení se zhoršenou schopností soustředění a zvýšenou unavitelností, což může významně ovlivnit jak samotný průběh výuky, tak přípravu na ni a atestování. Můžeme konstatovat, že u mnohých studentů s psychickými poruchami dochází k narušení denního režimu, velmi časté je, že studenti nejsou schopni docházet do výuky či se na ní aktivně podílet, a to zejména v ranních hodinách.

Rozhodující může být rovněž fáze onemocnění, v níž se student právě nachází. Pro podání studijního výkonu je ve stavu akutního průběhu onemocnění nutné vynaložit mnohem více úsilí, energie, i vůle, přesto nemusí být student úspěšný. Někdy je student přijat ke studiu v době, kdy již absolvuje nějakou formu terapie (farmakologickou či psychoterapeutickou), jindy onemocnění propukne až během průběhu studia, i tento faktor má velký vliv na průběh studia. Pro nově rozvinuté onemocnění platí, že může přijít nezávisle na průběhu akademického roku – student musí řešit jiné záležitosti než jen studium. Proto se setkáváme s nezvládnutím nároků konkrétních předmětů, neukončením ročníku, přerušením studia, případně i s neúspěšným ukončením studia.

Někdy se mohou objevit u studentů s psychickými poruchami i neadekvátní reakce v komunikaci, které jsou pro okolí nesrozumitelné, neznají totiž kontext potíží studenta, mohou si je interpretovat jinak. Obtíže mohou být stupňovány osobnostními charakteristikami, které mohou přinášet úzkostné prožívání studijních situací některými studenty, s přehnanými nároky na sebe a obavami ze selhání. Jako obrácená strana mince jsou situace studentů, kteří přehlíží reálné základy svých studijních obtíží a domáhají se neadekvátních postupů. Jak již bylo uvedeno v úvodu, stále jsou studenti, kteří se vzhledem ke své zkušenosti nebo osobnímu nastavení obávají stigmatizace ze strany prostředí (tj. vyučujících, ale i svých kolegů – studentů) a studují proto v „utajení“.

Přes výše uvedené studenti s psychickými obtížemi mohou normálně fungovat, pokud mají správně nastavenou medikaci, dochází na psychoterapii a dodržují lékařem či psychologem navržené postupy. Neoprávněné jsou tak názory, že pokud student psychicky nezvládá VŠ, je zbytečné, aby ji studoval, protože se pak stejně nemůže uplatnit v zaměstnání. Pokud se správně nastaví podpůrná opatření, může ve studiu uspět.

Autoři: Anna Kucharská, Pavla Presslerová, Kristýna Janyšková


Studenti s neautistickými neurovývojovými poruchami

Studenti s narušenou komunikační schopností dle jednotlivých jazykových rovin jsou při vysokoškolském studiu ve velmi obtížné situaci, neboť studijní zapojení i studijní výsledky jsou v přímé vazbě na komunikaci, sociální a komunikační dovednosti.

I když může být dnes řada studijních situací usnadněna písemnou komunikací (např. mailové zprávy či využívání jiných forem sociálních medií, písemné atestování), schopnost vyjádřit svůj záměr či názor, úspěšná prezentace vlastní práce, sebevědomá diskuse či obhajoba zpracovaných úkolů je tím, co přesvědčuje okolí o dosažených kompetencích každého studenta – a v případě studenta s narušenou komunikační schopností tomu tak být nemusí. Uvědomění si svých nedostačivostí a případně i vyskytující se logofobie může ještě dále problém studenta prohlubovat. Někdy k tomu dohází oprávněně – kolik situací student zažil, kdy se mu někdo vysmíval za problém v řeči (vzpomeňme např. vtipy o balbuticích), odmítl spolupráci slovy „s ním se nedá domluvit“ nebo neadekvátně na něj „tlačil“ („jen to zkus, vždyť to nic není…“).

Vyučujícím i kolegům – studentům – nemusí být výskyt problémů v řeči „příjemný“. Často nevědí, jak se mají zachovat – zda si mají problému v řeči nevšímat, nebo zda mají mluvit za studenta a doříct větu, když se student zadrhne v řeči a oni vědí, co by chtěl říct. Bývá jim také nepříjemné, když mají na mluvní vyjádření čekat, pociťují trapnost dané situace. Nevědí, zda a jak se mají doptávat, co si student myslel, když se nevyjádři dostatečně srozumitelně. Naopak studenti uvádějí, že je znervózňuje neverbální chování ostatních. Dostavuje se zejména ve zmatečných reakcích vyučujícího, jak se zachovat (např. když student koktá nebo vůbec nemluví – má blok v mluvení). Neškodné sledování vyučujícího, kolik je hodin může student vnímat jako kritické zhodnocení, že kvůli svému handicapu zdržuje. Otevřená komunikace mezi vyučujícím a studentem je nezbytně nutná, aby si obě strany porozuměly.

Narušená komunikační schopnost (NKS) také znepříjemňuje studentovi socializaci se spolužáky. Při skupinové práci, kde se očekává diskuse, může studenta s NKS předběhnout kolega, protože nemá trpělivost počkat na jeho verbální vyjádření. Na druhou stranu, pokud vyučující hlídá a moderuje komunikaci ve skupině a dává prostor a čas studentovi s narušenou komunikační schopností, mohou to ostatní studenti snášet s vyjádřenou nelibostí. Logofobie může přinášet sníženou hlasitost v řeči, takže může být student s NKS v komunikaci neslyšen (doslovně, ale i v přeneseném významu – „má problémy to říct, tak to po něm nebudeme chtít“).

Studenti s vývojovou dysfázií, byť je jejich porucha zpravidla lehčího stupně [1], mohou mít problém s porozuměním verbálních výpovědí ostatních nebo/i s vlastní řečovou produkcí. Také může váznout porozumění přednáškám nebo úkolům na seminářích, mohou mít problém se zápisem slyšeného, vyžadují zopakování nebo písemný podklad. Mohou proto působit jako méně nadaní, neboť potřebují upřesnění, zda porozuměli správně nebo naopak se jich druzí dotazují, protože jejich vyjádření neporozuměli, což narušuje sebevědomí jedince s touto poruchou a snižuje i jeho důvěru, že zvládnu studium na VŠ. Protože se vývojová dysfázie může manifestovat jako problém v písemném projektu (dysortografie), mohou být tito studenti evidováni v rámci kategorie D (student se specifickou poruchou učení).

Zpravidla se setkáváme s popisem obtíže, že u jedinců s ADD/ADHD se v průběhu vývoje snižuje míra hyperaktivity, a že poruchy pozornosti a impulzivita spíše přetrvávají. Hyperaktivita se však může vyskytovat i v dospělosti a má trochu jinou podobu než v dětství (např. zmatečnost, problém se systémem, neschopnost v plánování činnosti, zapomínání). Velmi častým jevem jsou také problémy v exekutivních funkcích, které způsobují chaotičnost při plnění studijních povinností.

Pro porozumění situaci lidí s ADD/ADHD je vhodný koncept „figura a pozadí“ nebo „signál a šum“: Zatímco člověk bez ADD/ADHD vybírá z proudu současně působících podnětů pouze ty relevantní (signál, figuru) a ostatní (šum, pozadí) odfiltruje, člověk s ADD/ADHD z tohoto neorganizovaného proudu vybírá podněty víceméně náhodou. Výsledkem je určitá chaotičnost, neschopnost koncentrace, neschopnost zacílení na řešení. Tedy trpí především funkce, které jsou pro zdárné studium velmi důležité.

Problémy mohou být v orientaci v systému studia (ve studijním plánu), při zápisech do studia, v orientaci v budování a učebnách vysoké školy, ale také problémy s rozvrhem (kdy a kam dorazit). Ve výuce mohou být studenti s ADD/ADHD nepozorní, impulzivní (skákání do řeči vyučujícím či kolegům), mohou mít zvýšenou potřebu pohybu. Také mají často problémy v sociálních dovednostech, díky tomu své okolí rozčilují, mají potřebu se dohadovat a mít vždy pravdu (a někdy i vůči vyučujícímu). Mohou mít také výpadky v pracovním tempu a být zvýšeně unavitelní, což se projevuje v rámci dne, v rámci týdne, ale i ve vztahu k průběhu semestru (tj. zvýšená unavitelnost na konci semestru, přitom v následném zkouškovém období budou potřebovat určitou kapacitu na skládání atestů). Také je u nich častý problém s denním režimem a režimem spánku, proto hlavně na přednáškách ráno mohou být nepoužitelní, často chodí spát velmi pozdě. Potíže se projeví i při zpracování písemných úkolů (zapomínání odevzdat úkol, potřeba delšího času na zpracování seminární práce) a při skládání atestů.

Psychosociální potíže, které někdy ADD/ADHD doprovázejí mohou způsobovat problémy v komunikaci s vyučujícími nebo kolegy – studenty. Někdy mohou působit až egocentricky a přehnaně sebejistě, velmi často se však potýkají s nedostatkem sebedůvěry a negativními pocity z toho, že se jim nedaří zvládat to, co dělají ostatní snadno. Připadají si méněcenně a mohou pochybovat o sobě.

[1] Např. Vitásková a Mlčáková (2014) uvádějí, že jedinci s dysfázií na vysokých školách nestudují. S tímto tvrzením polemizujeme, protože jsme se v rámci vysokoškolského poradenství setkali s několika studenty s dysfázií, kteří studovali umělecký obor, měli dysfázii diagnostikovou, byť byla v lehčím stupni. Autorky pravděpodobně zvažovali těžší formy dysfázie.

Autoři: Anna Kucharská, Pavla Presslerová, Kristýna Janyšková


Studenti s chronickým onemocněním

Ve vztahu ke studiu na vysoké škole může mít chronické onemocnění vliv hned v několika oblastech:

  •     u studentů se může vyskytovat zvýšená únava (důvodem může být neurologická příčina, bolestivé stavy, vedlejší účinek farmakologické léčby, reakce na stresovou situaci – např. i ve vztahu ke studiu), což zhoršuje studijní pozici;
  •     student může pociťovat zhoršení v oblasti jemné motoriky a grafomotoriky (zpomalený a narušený psaný projev, či zhoršení výsledku detailní práce horních končetin vlivem narušení jemné motoriky);
  •     zpomalené pracovní tempo, které se dotkne jak samotné výuky, tak přípravy na ni, zpracování průběžných úkolů i na atestování;
  •     znesnadnění řečového projevu (zejména z důvodu narušené funkce mluvidel, ale také vlivem stresu);
  •     slabá koncentrace pozornosti či zhoršení psychického stavu (jak vlivem samotného onemocnění, tak jako vedlejší efekt farmakologické léčby);
  •     studijní úspěšnost může ovlivňovat také náročnost léčby (pravidelné docházení na infuze/opakované hospitalizace/léky).

Studentův zdravotní stav má vliv kromě výuky také na průběh a plnění odborných praxí a exkurzí ale také na jeho dennodenní život.


Závěrem této kapitoly

Stejně tak jako platí, že projevy jednotlivých onemocnění mohou být rozdílné i u studentů se stejnou diagnózou, tak také otisk jejich specifických potřeb do vzdělávání se může významně lišit.

Svou roli zde sehrávají kompenzační mechanismy, ať už ve formě vhodně zvolených pomůcek, přístupů vyučujících anebo naučených strategií ovládaných samotným studentem.

Užitečné odkazy