Závěr

Studium vysoké školy není triviální záležitostí. V několika uplynulých semestrech jsme se všichni ocitli ve zcela nových podmínkách – vysokoškolské studium se transformovalo do distančního režimu. Znenadání jsme byli hozeni do vody a každý jsme plavali, jak jsme uměli. Čím lepší jsme měli „předcovidový” trénink (zkušenosti s různými formami výuky, ICT dovednosti a v našem případě i promyšlený a funkční systém podpory spojený s výukou neslyšících studentů), tím menší a kratší byl počáteční šok a následně lepší naše (studentské i učitelské) výkony. Zkrátka: Měli jsme natrénováno a trénink jsme v pravou chvíli zúročili.

Avšak pokud náhodou někde něco nefunguje, není třeba házet flintu do žita. Nic není definitivní, vše je v pohybu a vše se dá dohnat a dopilovat. Nemusí se vždy všechno povést hned napoprvé či napodruhé. Někdy to chce jen čas a zkoušet, vymýšlet, upravovat, diskutovat nad možnými řešeními. Než se vše vyladí ke spokojenosti všech stran, může to nějaký čas trvat. Základem je komunikace: nebát se zeptat (vyučující studenta, pověřeného pracovníka aj. i student vyučujícího, pověřeného pracovníka aj.), připomenout se, pokud by bylo potřeba, a hlavně nerezignovat. Po malých krůčcích – s trpělivostí, vůlí a pokorou – se dá dosáhnout mnohého.

Stejně jako komunikace je důležitá spolupráce. Vzdělávání neslyšících studentů (distanční i prezenční) stojí a padá na spolupráci mnoha zapojených subjektů: samotných studentů a jejich vyučujících, ale také spolužáků, pracovníků jednotlivých ústavů/kateder a fakult, pracovníků odborných univerzitních pracovišť a v neposlední řadě tlumočníků, přepisovatelů, zapisovatelů, titulkářů, … Těm všem je určen tento text.

Literatura

Autoři: Andrea Hudáková, Kateřina Holubová, Tereza Hradilová