S čím se potýkají studující se specifickými potřebami – zdroje stresu navíc

Jak už je zmíněno výše, studenti se specifickými potřebami mohou zažívat vyšší míru stresu. Důvodem může být i to, že na rozdíl od svých vrstevníků se musejí vypořádat s některými odlišnými problémy. Pokud jste studující se SP, v následujících řádcích možná zjistíte, že to, s čím bojujete a co řešíte, nezažíváte pouze vy. A pokud jste vyučující, můžete získat lepší náhled a pochopení na obtíže svých studentů.

Hong (2015) a Squires a Countermine (2018) ve svých článcích zmiňují několik bariér a obtíží, které mohou studující na VŠ zažívat. První z nich je možné nazvat identitní krizí, kdy studenti cítí rozpor mezi tím, že jsou studující se SP a tím, že chtějí být bráni jako normální/běžní studující. Často se chtějí zbavit nálepky „speciální“ a vyhnout se speciálnímu zacházení za každou cenu. Mají v sobě obrovskou touhu spolehnout se jen na sebe, ukázat, že na to mají.

Může docházet ke dvěma problémům, prvním je tzv. sebestigmatizace (self-stigma), kdy jedinec přijme stigma a stereotypy spojené s jeho postižením a zvnitřní si je/ztotožní se s nimi. Jako jedno z řešení se pak může snažit za každou cenu „nebýt jako ti ostatní se stejným postižením“. Časté je to například u lidí s psychickými problémy, které jsou opředeny velkým množstvím negativních stereotypů, s určitou nadsázkou najdete hodně z nich např. ve videu „Zapomeňte na filmy!.

Druhým je tzv. imposter syndrom (syndrom podvodníka). Lidé s tímto syndromem mají nedostatek sebedůvěry a přetrvávající pocit, že si nezaslouží úspěchy, kterých dosáhli. Pochybnosti jsou tak velké, že mohou vést k extrémům jako je stálé přepracování nebo až paralyzující strach z neúspěchu. (tipy, jak se s tímto vypořádávat nabízí v krátkém článku např. Sherman (2013).

Studující se SP také někdy nejsou schopni dostatečné sebereflexe a odhadnutí vlastních limitů (především dokud si neumí představit studium na VŠ a jeho náročnost), s tím se pak pojí i problém pojmenovat přesně jakou úpravu potřebují. Zde je vhodné zmínit, že funkční diagnostiku je možné provést znovu a upravit její výsledky (což je vhodné například pro účely distanční výuky).

Důležitou schopností je tzv. sebeobhajoba (self-advocacy), tedy schopnost obhájit své potřeby a práva a ozvat se, pokud jsou tato práva narušována. Schopnost sebeobhajoby může být u studujících se SP zhoršená a sami studující si často ani nejsou jistí, na co mají nárok, jaké služby by mohli využívat.

S tímto problémem se často potýkají například studující s psychickými obtížemi, Weiner a Wiener (1996) ve svém výzkumu zjistili, že mnoho z nich se bojí si o pomoc říci, protože nevěří, že si ji skutečně zaslouží. Také někdy pociťují vinu, za to, že jsou vůbec v akademickém prostředí anebo nemají dostatek informací o tom, jaká jsou jejich práva a možnosti, na co vlastně mají nárok. Nevnímají své problémy jako postižení, a proto nemají pocit, že by mohli mít nárok na pomoc pro studující se SP, který však rozhodně mají.

Problematické může být i vnímání okolí. Studující může váhat, zda o svém znevýhodnění mluvit, aby nebyl okolím odsouzen nebo s ním okolí nezačali zacházet jinak. Obavy mohou mít také z reakce vyučujícího, z toho, zda studujícímu uvěří, že skutečně potřebuje speciální podmínky, že udrží informace v tajnosti a často neví, nakolik vlastně bude daná pomoc efektivní a užitečná. Stejně tak další personál (a to i ten, který se věnuje práci se studujícími se SP) nevnímají studenti vždy jako přístupný a nápomocný.

V tomto ohledu jsou nejvíce ohroženi studující s tzv. skrytým postižením (tzn. postižením / znevýhodněním, které není vidět na první pohled, např. psychické onemocnění, poruchy učení nebo ADHD), kteří se mohou obávat říct si o pomoc, aby nebyli vnímáni jako slabí a neschopní. Stein (2013, str. 157), to pojmenovává jako dilema „vztah ceny a zisku“, což znamená, že dochází k porovnávání zisku z úprav a služeb pro lidi se SP s cenou toho, že riskují potenciální vystavení se negativním stereotypům. Velmi často se tak snaží vyhnout pomoci a úpravám až do chvíle, než je to bezpodmínečně nutné, než to tzv. bouchne (Hong, 2015). Následkem toho však může být významná psychická zátěž, zhoršené známky a další problémy.

Další problémy jsou často dány konkrétním typem znevýhodnění/postižení. Například lidé s ADHD jsou častěji stresování orientací v mezilidských vztazích a komunikaci, organizací studia a plánováním (Fleming a et al., 2018). U studujících s Aspergerovým syndromem (poruchou autistického spektra) to také mohou být sociální vztahy a aktivity, zvykání si na nový život, přestup na VŠ a nezávislost, případně specifické akademické výzvy jako jsou skupinové práce nebo nutnost dodržovat stanovené deadliny (Glennon, 2001).

Kromě odlišných problémů však studující se SP řeší také to samé, co jejich kolegové a kolegyně, na vysokoškolské poradce se obracejí kromě problémů spojených s konkrétním typem SP i se stejnými problémy jako jejich vrstevníci – deprese, poruchy přijmu potravy, agresivita a hostilita, rodinné problémy a sociální fobie (Coduti et al., 2016).

Ovšem u lidí se SP je všeobecně vyšší úzkostnost, obavy z akademických výkonů a co je velmi důležité a závažné, jsou také tendence k sebepoškozování a sebevražedné sklony (Fleming et al., 2018). Sebevražedné sklony jsou nejčastější u studujících s psychickými obtížemi a fyzickým postižením. Coduti (2016) uvádí, že více než polovina studujících se SP měla někdy během svého života sebevražedné sklony.

Autor: Anna Vozková