Jak užívat pojmy spojené se specifickými potřebami, aneb předsudky a mýty vůči osobám s postižením

„Kvalita vztahu majoritní společnosti vůči lidem se zdravotním postižením bývá poznamenána nejen nedostatkem informací, nýbrž také existencí předsudků a mýtů, které z nedostatku informací pramení” (Michalík, 2011).

Účelem textu v této části kapitoly je mimo jiné vybavit čtenáře základním povědomím o životní realitě studentů s postižením a poukázat na možné předsudky, se kterými se tito studenti mohou setkávat (jak na půdě univerzity, tak v každodenním životě). Právě uvědomění uvedeného může mít za cíl změnu případného nevhodného předsudečného nastavení jak v nás samotných, tak i v ostatních lidech, se kterými student během svého studia přichází do kontaktu.

Nejčastějšími jsou předsudky:
– Podceňující: lidé s postižením si zaslouží politování a soucit, jsou bezmocní a závislí na pomoci druhých, tj. těch „pomáhajících“, kteří nejlépe vědí, co je pro ně nejlepší; „lidé s postižením si zaslouží soucit a politování např. (lidé se zrakovým postižením proto, že jsou bezmocní, nemohoucí, žijí ve světě tmy…)”.
– Odmítavé: lidé s postižením jsou neužiteční, zatěžující, neproduktivní, a tudíž parazitující, postižení je pro ně trest.
– Protektivní (ochranitelské): „…lidé s postižením potřebují ochranu; … jsou tak opuštění, neobejdou se bez mojí (naší) pomoci”.
– Hostilní: lidé s postižením mají mnoho neoprávněných a nezasloužených výhod; „…mají samé výhody; …mají všechno zadarmo; …kdo se má na ně dívat; …jen na ně doplácíme.”

Předsudky mohou být však také „pozitivní“:
– Idealizující: „lidé se zrakovým postižením mají chybějící smysl kompenzován zbystřením ostatních smyslů, jsou mravně lepší než ostatní.”
– Heroizující: život s postižním je hrdinstvím, mravní výzvou ostatním a zaslouží si obdiv; „…nikdo by nedokázal to, co oni, všechno skvěle zvládají, nepotřebují žádnou pomoc” (Michalík, 2011).

Terminologie a nejčastější terminologické nešvary

Nedílnou součástí podpůrného procesu, ze které vlastně celý proces podpory vyrůstá, je terminologie. Již samotný způsob, jakým o studentovi uvažujeme, a zejména jakým o něm hovoříme, významně ovlivňuje chování jak nás samotných, tak samozřejmě i okolí a zejména samotného studenta. Zejména v případech, kdy student své postižení zcela nepřijal, může nevhodně zvolené slovo přinést zklamání, stud či dokonce přerušit slibně nastartovaný proces podpory. Student k nám bude mít důvěru pouze tehdy, bude-li se cítit respektovaný, a to na všech úrovních, včetně té komunikační. Níže uvádíme některá doporučení, jak se studenty a o studentech s pohybovým postižením hovořit. Zároveň jej prosím neberte zcela dogmaticky – každý student je jiný a vyhovuje mu něco jiného.

„Úcta je vyjádřením vědomí hodnoty člověka a musí být zniternělá, aby pronikla do myšlení a prožívání pomáhajícího tak silně, že potom navenek vyzařuje z každého jeho slova (např. z pozdravení, oslovení, hodnocení), činu (vstup do místnosti, zadání úlohy, poskytnutí nutné pomoci), postoje (vyjádření očekávání, důvěra, dávání potřebného času, trpělivost) a metod pomoci (volba úkolu, k jehož zvládnutí je třeba snaha, ale je dosažitelný, respektování momentálního stavu a možností atd.)” (Lechta, 2010 in Michalík et al., 2011).

Autoři: Anna Kucharská, Šárka Vohlídalová, Anna Vozková, Kristýna Janyšková, Monika Kadrnožková