Popis skupiny, základní terminologie, dopady do vzdělávání

Typologie postižení zraku

Za závažné postižení zraku je většinou považována taková úroveň vizuální percepce, při které je zrak užíván se značným omezením.

Co je slepota? Mnoho lidí se domnívá, že nevidomí jedinci nemají žádné vidění, a tudíž žijí v naprosté tmě. Představy o slepotě si spojují intaktní jedinci s tmou, kdy „šátrají“ po věcech nebo zakopávají o nábytek. Ve skutečnosti jen 10 % všech lidí, kteří jsou diagnostikováni jako nevidomí, jsou totálně nevidomí. Většina nevidomých reaguje na světelné podněty nebo pohybující se objekty, a nežijí tedy ve světě totální tmy – řadí se do kategorie „prakticky nevidomých“.

Lze vymezit pět typů narušení vizuální percepce: ztráta zrakové ostrosti, postižení šíře zorného pole, okulomotorické problémy, obtíže se zpracováním zrakových informací v centrálním nervovém systému a poruchy barvocitu. Není neobvyklé, má-li zrakově postižený problémy současně v několika z těchto oblastí.

Student se ztrátou zrakové ostrosti nevidí zřetelně. Má obtíže s rozlišováním detailů, ale nemusí mít potíže s identifikací velkých předmětů. Stupeň poškození je velmi rozdílný.

Postižení zorného pole znamená omezení prostoru, který ZP vidí. Při této vadě se může, ale nemusí, projevit omezení zrakové ostrosti. Ztrátu zorného pole je obtížné změřit, zejména u malých dětí, neboť praxe ukazuje, že spolupracovat na vyšetření je dítě schopno až přibližně od pěti let věku. Pokud má jedinec výpadek v centru zrakového pole, bude mít problémy při pohledu přímo před sebe a bude se dívat stranou, aby viděl zřetelněji. Výpadek periferního vidění se může objevit v horním, dolním nebo postranním poli. Při pohybu v prostoru naráží postižený na předměty na té straně, kde je výpadek. Nemusí mít však problém při práci nablízko. Mohou se projevit potíže s diskriminací barev, případně se zhoršuje vidění za šera a při adaptaci na změnu osvětlení.

Okulomotorické poruchy nastávají při vadné koordinaci pohybu očí. Student může mít potíže při používání obou očí, při sledování pohybujícího se předmětu nebo při jeho prohlížení, předmět sleduje nejprve jedním, pak druhým okem. Při pohledu na blízký předmět, se při okulomotorické poruše může jedno oko stáčet dovnitř, druhé zevně, nebo se obě asymetricky stáčejí dovnitř. Objevují se obtíže s přesně mířenými pohyby a při uchopování předmětu. Může se projevit i nystagmus, rytmické, trhavé mimovolní pohyby očí. Nystagmus nepatří mezi poruchy koordinace očních svalů.

Problémy zpracování zrakových podnětů vznikají u dětí a dospělých s poškozením zrakových center CNS. Studenti s kortikálním postižením zraku, tzv. korovou slepotou, mají problémy se zpracováním zrakové informace, i když není poškozena sítnice ani zrakový nerv. U dítěte se objevují problémy s interpretací zrakové informace a jejím spojením s ostatními smyslovými vjemy při vytváření zrakového obrazu.

Z hlediska narušení barevného vnímání se rozeznávají poruchy, které postihují vnímání barvy červené a zelené, a to 8 % u mužů, zatímco u žen je výskyt poruch barevné percepce pouze 0,4 %. Lze vymezit poruchu částečnou, při níž postižený nevidí červenou barvu, to je protanop, nebo vidí červenou barvu hůře – protanomal. Narušené vnímání zelené barvy – deuteranop, zhoršené vnímání zelené barvy – deuteroanomal. Percepce, která neumožňuje vnímání modré barvy – tritanopie, případně zhoršené vnímání modré barvy – tritanomálie. Příčinou monochromatismu je skutečnost, že postižený má v čípcích pigment jen pro jednu základní barvu, v jejichž odstínech vnímá barevně okolí a může být monochromat pro barvu modrou, zelenou a červenou. Při achromazii je jedinec totálně barvoslepý, nemá žádné čípkové pigmenty, v tyčinkách je přítomen rhodopsin, který umožňuje adaptaci na světlo a tmu, vidění je pak v podstatě černobílé.

Autoři: Pavlína Šumníková, Lenka Dobešová

Rozdělení zrakových vad podle stupně

Stupně zrakového postižení lze rozdělit do následujících skupin:

  •   Slabozrakost je definována jako stav charakteristický snížením zrakové ostrosti obou očí, a to i s brýlovou korekcí. Tento stav působí postiženému potíže v běžném životě. Podle stupně postižení rozlišujeme slabozrakost lehkou, střední a těžkou. Slabozrakost je vada orgánová, poškozeno může být zevní i vnitřní oko, zrakové dráhy nebo zrakové centrum. Vada může být stacionární i progresivní.
  •   Zbytky zraku – osoby se zbytky zraku mají dolní hraniční míru vnímat zrakem.  Pro ilustraci lze uvést, že osoba s takovým handicapem může číst písmo o velikosti plakátového písma. Orientace v prostoru za použití zraku není zpravidla možná.
  •   Slepota (amauróza) je neschopnost jedince vnímat zrakem, i když je zachováno určité zrakové čití (světlocit). Definice Světové zdravotnické organizace WHO a její mezinárodní klasifikace chorob uvádí, že osoby nevidomé jsou ty, jejichž ostrost zraku s co nejlepší korekcí se pohybuje od maxima 3/60 po stav, kdy jedinec nevnímá světlo. Z výše uvedeného vyplývá, že slepotu lze rozdělit na praktickou (světlocit je zachován, příp. je zachována projekce) a totální (úplná absence vidění). Při poškození zorného pole v rozsahu 5 stupňů a méně lze jedince považovat jako prakticky nevidomého.

Autoři: Pavlína Šumníková, Lenka Dobešová

Dopady zrakového postižení/znevýhodnění do vzdělávání

Z odborné literatury definujeme tři základní omezení, které zrakové postižení působí.

  1. Rozsah a rozmanitost zkušeností

Člověk s těžkým zrakovým postižením je po celý život vystaven informačnímu deficitu. V rovině psychiky lze toto dlouhodobé neuspokojování potřeby vizuálních podnětů nazývat senzorickou deprivací. Vliv senzorické deprivace lze dokázat např. opožďováním psychomotorického vývoje těžce zrakově postiženého dítěte. V pozdějším věku stále pociťuje zrakově postižený své znevýhodnění. Toto tvrzení lze doložit údajem o tom, že 80–90 % informací přicházejících z okolí vnímáme zrakem, tudíž při jeho absenci nebo značném omezení má jedinec méně zkušeností se světem jako takovým.

  1. Schopnost pohybu –mobility

Již jen představa, že nám někdo zaváže oči a nechá nás stát na méně známém či neznámém místě, v nás vzbuzuje pocit bezradnosti v dané situaci. Zrakově postižený jedinec se musí naučit vyrovnávat se s maximální závislostí na člověku, který jej „vodí“- průvodce nevidomého. Nebo se rozhodne pro zvládnutí a překonání vnitřní bariéry – strachu – a započne s pozvolným osamostatňováním prostřednictvím nácviku mobility. Známé trasy může zvládat bez průvodce. Jsou však situace a trasy, kdy je vhodné o pomoc požádat. Nevidomý člověk je mobilní, jestliže je schopen shromažďovat a využívat dostatečné informace o svém životním prostředí tak, aby předešel úrazům a aby dosáhl zamýšleného cíle bez větší námahy. Odborná literatura dále upozorňuje na potřebu zvládnutí základních technik, které jsou cílem vyučovacího procesu, neboť mobilita není vrozenou dovedností a vyžaduje metodické vedení rozvoje přirozených schopností.

  1. Redukování kontroly prostředí a vlastní osoby v prostředí

Toto třetí omezení má spíše „sociální“ charakter. Pomůže možná malá zkouška nebo představa. Vidící člověk může ve společnosti, v učebně zavřít oči a zkusit identifikovat lidi po hlase, nebo se pokusit zapojit do hovoru – bez vizuální kontroly okolí. Velmi rychle zjistí, že postrádá oční kontakt, gesta.

Tato „komunikační“ bariéra může být i ze strany spolužáků, kteří nevědí, jak se mají chovat k těžce zrakově postiženému dítěti. Mnohdy přiznávají pocit ostychu pramenící z neznalosti.

Zrakové postižení omezuje člověka také v oblasti sebeobslužných dovedností, které jsou potřebné při hygieně, oblékání, péči o domácnost a péči o dítě. Tyto aktivity jsou odvislé od věku jedince (předškolák, školák, dospělý, …).

Výše zmíněná tři omezení lze charakterizovat jako objektivní důsledky slepoty.

Pokud má studující zrakové postižení či oslabení zrakových funkcí, dochází k problémům při vzdělávání. Projevy zrakových vad najdeme v řadě studijních aktivit a mohou mít tyto společné znaky:

  •   poruchy zrakové diferenciace – hledání rozdílů nebo shod mezi číslicemi, písmeny, šablonami, obrysy, obrázky, symboly, poruchy vnímání barev, vnímání čáry, řádku, prostoru, potíže při překreslování, obkreslování, hledání detailu v textu, obrázku, neschopnost spojování teček podle předlohy, vpisování do čtverečků, orientace na řádku, v textu, chybovost v přepisování textu;
  •   poruchy pozornosti a soustředění;
  •   zvýšená chybovost jak při čtení, tak i při psaní a počítání;
  •   rychlá a zvýšená unavitelnost;
  •   bolesti hlavy až zvracení, slzení, pálení očí, mrkání, tik, natáčení hlavy aj.

Větší či menší problémy se zrakovým vnímáním u studujících se zrakovým postižením se projevují ve všech vzdělávacích oblastech i vzdělávacích oborech. Kromě čtení, psaní a počítání jsou obtížné činnosti jako práce s mapou, drobné manuální činnosti, prohlížení přírodnin, orientace a činnost v tělocvičně a mnoho dalších. Specifické problémy se objevují u studentů, kteří při vzdělávání zrak používat vůbec nemohou. Tito studující potřebují podpůrná opatření a techniku nejen k získání znalostí, dovedností, aby mohli plnit studijní výstupy, ale i výcvik v mnohých speciálních dovednostech. Teprve využíváním speciálních dovedností (práce s kompenzačními pomůckami, speciální technikou a aplikacemi a atd.) mohou studenti disponovat klíčovými kompetencemi a úspěšně studovat.

Student se zrakovým postižením, který se hlásí na vysokou školu, by měl mít osvojené dovednosti, které mu umožní v co největší možné míře kompenzovat nedostatky v uvedených oblastech. Obecnou minimální dovedností studentů se specifickými potřebami je informatická a technická gramotnost, jež umožňuje využívání specifických kompenzačních a reedukačních pomůcek a technologií a zajišťující maximální nezávislost na individuální asistenci. U studentů se zrakovým postižením se jedná:

  •   V případě uživatelů zraku (lehce zrakově postižený) o hardwarové a softwarové prostředky pro vizuální přizpůsobení vizuálních dokumentů tištěných i elektronických, přizpůsobení aplikačního prostředí pro práci s dokumenty i systémového prostředí pro práci s aplikacemi;
  •   V případě uživatelů hmatu (těžce zrakově postižený, nevidomý) o znalost šestibodové i osmibodové normy bodového písma (pokud jeho sledování nebrání zdravotní stav studenta), včetně specifické oborové normy a normy platné pro zápis jazyka, který je předmětem studia jazyky a schopnosti efektivní práce s hmatovými dokumenty, vč. hmatové grafiky; dále znalost práce s odečítačem obrazovky, hmatovým displejem a hlasovým syntetizérem včetně syntézy jazyka, který je předmětem studia; student je schopen samostatné editace dokumentů textových i symetrických dokumentů tabulkových, určených pro vizuální tisk; uživatel hmatu/hlasu navíc i dokumentů určených pro hmatový tisk.

Autoři: Pavlína Šumníková, Lenka Dobešová

Specifické potřeby studentů této skupiny (s rozlišením A1/A2)

Pro potřeby vysokoškolského studia jsou studenti se zrakovým postižením podle metodiky MŠMT rozděleni do dvou skupin: A1/A2.

A1 Lehce zrakově postižený/Uživatel zraku
Osoba, jejíž zraková vada stále umožňuje práci zrakem (a to i s textem), s běžnými formáty dokumentů, včetně vizuálních. Někdy vyžaduje i editovatelný formát textového dokumentu. Úprava obrazu většinou spočívá ve zvětšování nebo jiných změnách optického charakteru. Pokud je třeba, může využívat i odečítače obrazovky.

A2 Těžce zrakově postižený/Uživatel hmatu/hlasu (A2) 
Osoba, která pracuje buď s hmatově tištěnými dokumenty nebo s odečítači obrazovky (v kombinaci s hmatovým displejem nebo hlasovým výstupem), a tedy vyžaduje editovatelný formát textového dokumentu, příp. dokument obsahově i formálně adaptovaný.

V rámci vstupní a následných kontrolních funkčních diagnostik jsou sledovány tyto potřeby studenta:

  •   časová kompenzace při práci s psaným textem;
  •   zpřístupnění studijní literatury;
  •   časová kompenzace při práci s digitalizovanými nebo jinak zpřístupněnými studijními materiály;
  •   úprava velikosti písma (zvětšený černotisk);
  •   nároky na práci s multimédii – kompenzace nepřístupných dokumentů;
  •   využívání speciálních pomůcek při studiu (včetně softwaru);
  •   požadavek individuální výuky: příležitostné, přechodné či soustavné.

Dále i osobní potřeby vyplývající z daného postižení (naplňování na základě dohody studenta s vyučujícím):

  •   osobní asistence: příležitostná, pravidelná, trvalá;
  •   studijní asistence jednorázová, příležitostná, pravidelná;
  •   prostorová orientace: jednorázová, příležitostná;
  •   preference zkoušení: písemné či ústní;
  •   navýšení času při zkoušení;
  •   poskytování studijních podkladů (prezentací) v elektronické podobě.

Autoři: Pavlína Šumníková, Lenka Dobešová